Příběhy násilí a antisemitismu dodnes pokračují
tragická zkušenost chlapce z Terezínské štafety

 

 

Vysoký, tichý patnáctiletý mladík s vážnou tváří a hlubokýma očima a stejně hlubokým zájmem o téma holokaustu. Tak jsem poznal Jana, když v létě 2013 oslovil Terezínskou štafetu a nesměle se přidal k našim aktivitám. V Kolíně odkud pochází, dokumentoval navzdory svému nízkému věku již dlouho dobu osudy Židů perzekvovaných za války (především rodiny Glaserových, kteří vlastnili továrnu na cukrovinky Velim – starší si jistě pamatují proslulé žvýkačky Pedro). Navíc jeho koníčkem bylo fotografování, takže mě v každém dalším mailu vždy potěšil několika novými snímky. Pak se na několik měsíců odmlčel a zprávu jsem od něj dostal až v prosinci. Svěřoval se mi se svým příběhem. Sérií událostí, během kterých se nečekaně dostal do situace obětí antisemitismu, o kterých dosud jen slyšel nebo psal. A jediným důvodem byl jeho zájem o téma šoa a to, že se k tomu ve škole otevřeně hlásil. Dnes již má nejhorší za sebou. Na svou zkušenost vzpomíná těžce, nicméně chce, aby se o jeho příběhu vědělo. A především abyste se s ním seznámili vy, příznivci Terezínské štafety. Zde jsou jeho slova:

 

Začalo to těšením se na novou školu a skončilo depresemi. V záři roku 2013 jsem nastoupil na střední školu, obor reprodukční grafik. Těšil jsem se, jelikož mě grafické práce na počítači, fotografování a kreslení bavilo, věnoval jsem těmto činnostem hodně času, byla to záliba. A neodrazovalo mě ani to, že jsem každý den několik desítek kilometrů dojížděl vlakem.

 

První dojem ze školy byl dobrý, po určitém času jsem se i začal bavit s partou lidí, kteří byli fajn, ostatní mi moc nevyhovovali, ale nevadili mi. Učení jsem zvládal dobře, stačil jsem tempu výuky a doma jsem se nemusel ani moc připravovat. Na praktickém vyučování se mi líbilo víc než na teoretickém, byl jsem tam totiž s malým počtem spolužáků, kteří byli všichni poměrně fajn. Žádní učitelé mi nevadili.

 

Mimo školu jsem také podrobně studoval dějiny holocaustu, to brali určití žáci, jako problém, protože se přece nebudou bavit s nějakým „židem“, či co, a tak mne začali terorizovat (pozn. redakce – Jenda mi sdělil, že i když má vzdálené židovské předky, spolužáci toto nevěděli a výsměch pramenil pouze z jeho zájmu o téma holokaustu). Hrubě mi nadávali na nádraží, ulicích, cestou do školy, samozřejmě i ve škole na chodbách, i ve třídě. Říkali mi například: "že mám místo tašky žid tašku", "kde mám jarmulku". Plivali mi pod nohy, dále mi říkali: "ať jdu do plynu, sprchy, že mi zapnou plyn". Nakonec po mne začali házet tužky, křídy, papíry, pravítka a dokonce i jídlo! Bylo to i o hodině, stále mi antisemitsky, rasisticky ubližovali, zesměšňovali, bylo to strašné. Většina třídy těm, co to dělala, přikyvovala a souhlasila s nimi, dá se říct, že se mne nikdo nezastal. Takhle to probíhalo téměř měsíc, měl jsem hrůzu, že je potkám sám na nádraží, nebo na ulici, v šatně, chodbě atd. raději jsem se jimz velikého strachu vyhýbal, jak jsem mohl.

 

Upadal jsem do depresí stále častěji, bál jsem se o tom mluvit, nevěděl jsem co dělat, až jsem si řekl, že už ten každodenní strach s utrpením nevydržím. Do školy jsem přestal jezdit. Na nádraží jsem se schovával v podchodu, nebo někde jinde a čekal jsem až vlaky do školy s těmi, co mi stále bezdůvodně ubližovali a trápili mě, odjede. Pak jsem plný beznaděje nasedl do jiného vlaku a jen jel a jel, abych byl od těch zlých lidí co nejdál. Teprve později jsem jel domů, kde jsem dlouho ze strachu mlčel. Teprve po dlouhé době, jsem to, k čemu ve škole bezdůvodně docházelo, řekl rodině. Já jsem totiž nikomu nic zlého neprovedl. Rodina, přátelé a známí byli šokováni, k jakým hrůzám tam dochází, či docházelo a byli přesvědčeni, že se to musí hned řešit a provinilci by měli být potrestání.

 

Rodiče nejdříve volali, pak i jeli do školy a řešili s učiteli jak je to, co se tam odehrává, nebo odehrávalo, vůbec možné. Že je to hrůza co se tam děje a dělo. Škola později provinilé žáky potrestala sníženou známkou z chování, nebo jedním podmínečným vyloučením. Viníci při vyšetřování kryli jeden druhého, nebo si vymýšleli a překrucovali situaci, jak mohli. A většina mých přátel se mě bála zastat, aby i oni nebyli terorizováni. Přesto ale někteří odvahu našli, zastali se mě a podali po zahájení vyšetřování zprávu, informaci o tom, k čemu všemu docházelo a pořád dochází. Např., že je ve třídě atmosféra plná strachu, že slabší žáci se velice viníků bojí, jelikož si viníci hrají na vůdce, a když s nimi nesouhlasíte, máte obrovské problémy, a že mají veliký strach v čemkoliv nesouhlasit. Já sám vím, že několik mých kamarádů ze třídy mělo také s viníky potíže, ale báli se je jakkoliv řešit.

 

Viníci si veliký trest neodnesli, právě naopak myslí si, že jsou ještě větší "vůdci", myslí si, že oni dál vládnou a nikdo se jim už nedovede postavit, jelikož ani za to, co mi prováděli, nebyli moc potrestáni a v kruté tyranii zřejmě pokračují. Ostatní nemají chuť se bránit, když vidí, že viníci odešli téměř bez trestu a stali se ještě více arogantními pány školy a oběť odešla pryč ze školy, s velikým poznamenáním. Berte to jako varování a vybírejte školu pečlivě, než přijdete jako já ke dveřím školy, kde rasismus, antisemitismus a diktatura vládne vůči ostatním, „méněcenným“ i 68 let po nejhorší válce v historii lidstva. I když by mělo moderní 21. století ponaučení o tom co se za hrůzy dříve dělo a nesmíme dovolovat, aby se to opakovalo. Je vidět že hodně lidí o hrůzách neví, protože by jinak snad věděli, že takhle podobně začínalo nejhorší období lidstva. Je třeba, aby si to i ti viníci uvědomili, nebo se toho po nich chce až příliš?

 

K Janově příběhu dodávám to, že nyní již dálkové studuje na jiné škole, ale zdaleka všechny rány se zatím nezacelily. Ale nevzdává to: pokračuje na své knize o rodině Glaserů, připravuje výstavu fotografií obětí šoa, hovoří s pamětníky. Budeme rádi, pokud i vás jeho příběh osloví a napíšete nám svoje reakce na fb Terezínské štafety nebo na náš mail. A pokud i vy budeme mít příběh, se kterým byste chtěli seznámit ostatní, určitě nám napište.

 

Článek je doplněn ukázkou z fotografické tvorby Jana - autora textu.