Předvoj (Mačice v Podšumaví)
Jmenuji se Zoja Sedláčková, je mi šedesát jedna roků. Jak jsem se dostala mezi týmy Štafety, když mne od většiny studentů, zapojených do této akce, dělí téměř padesát let?
V létě 2012 jsem vyrazila se svým synem a vnukem na sraz bývalých členů oddílu, který vedl František, na krásné místo na Vysočině. Stany jsme postavili poblíž paseky, kde jsme mívali letní tábory. Po večerech se vzpomínalo a Františkovo jméno padalo nejčastěji. Nějak na mne padla nostalgie a já se po návratu domů rozhodla Františka kontaktovat. Neviděli jsme se už deset let a od doby, kdy jsme se stýkali často, uplynulo už let dvacet.
___Na stránkách Přírodní školy, které je František zakladatelem a ředitelem, jsem narazila na projekt Převezměte terezínskou štafetu. Projekt mne velmi zaujal.
Mám v žilách malé procento židovské krve, jen souhra náhod nezavedla moje předky do Terezínského ghetta. Můj pra pra…děd jistě nemohl tušit, když někdy okolo roku 1800, kvůli své budoucí ženě, přestupoval k helvetské evangelické církvi, že tím zachrání život řadě svých potomků. Život jednoho z nich ale přesto skončil v terezínské Malé pevnosti. Neskončil tam však kvůli jeho původu ale kvůli jeho práci v odboji. V Malé pevnosti v Terezíně byl těsně před koncem války, 2.května 1945, popraven můj strýc Karel Hiršl.
___Vzpomenout na něj a jeho spolupracovníky v odboji byl původně hlavní důvod, proč jsem chtěla Terezín navštívit. Zároveň mne lákalo poznat současné „děti“.
František byl velmi vstřícný, když jsem projevila zájem zúčastnit se dalšího výjezdu do Terezína. I když byl tento výjezd zaměřen převážně na šoa a osudy dětí uvězněných v ghettu, do programu setkání byla zařazena i návštěva Malé pevnosti a „naťuknutí“ problému politických vězňů. Jedním z nich byl po určitou dobu i strýc Františkovy matky, Josef Kratochvíl. A samozřejmě i můj strýc Karel.
___I když jsem se trochu obávala, jak budu současnými gymnazisty přijata, moje obavy přehlušilo těšení. A měla jsem se nač těšit! Víkend strávený s těmito lidmi byl úžasný. A tak ani povídání o mém strýci, kterého jsem neměla možnost poznat, plynulo z mých úst přirozeně. Snad proto, že v době své smrti nebyl o mnoho starší, než někteří gymnazisté, je jeho příběh zaujal.
___
Vypsat však jeho příběh na papír (vlastně na net :-)) se pro mne stalo přetěžkým úkolem. Jak psát o hrdinovi, když vám v žilách koluje krev poděděná po stejných předcích? Jak popsat něco, co se událo před sedmdesáti lety tak, aby tomu rozuměli současní mladí? Jak se vyhnout patosu, rozvleklosti, zabíhání do zbytečných podrobností? Jak přiblížit jeho politickou orientaci, kterou si vybral na základě životních zkušeností značné části jeho generace?
Nevím, na kolik se mi to podařilo, ale věřte, že jsem se snažila.
Zoja Sedláčková rozená Hiršlová
PS – Ráda jsem se s účastníky znovu sešla na vernisáži výstavy v Židovském muzeu a už se těším na další setkání Štafety.