Rozhovor s paní Demelovou (tým Krčíci, Humpolec)



Jednoho krásného podzimního dne jsem se vydal do Pardubic, abych udělal rozhovor s pamětnicí holocaustu. Zatímjsme se znali jen po mobilu, ale už i tak jsem cítil, že to bude silný příběh a silná žena. Vlastně jsem ještě v té chvíli netušil, že její příběh se tolik liší od ostatních židovských dětí v té době. Tato milá paní nevěděla, že jí hrozí Terezín, netušila, že může být odtržená od rodičů, za všechno mohlo jedno udání… Je neuvěřitelné, jak někdo může být vytrhnut na dva roky ze svého života kvůli pár zlým slovům…
Celý rozhovor jsem měl pocit, že by paní Demelová tyto dva roky nejraději vymazala ze života a přesto si se mnou ochotně povídala, muselo to být všechno těžké, tak se začtěte do našeho rozhovoru, jsem moc rád, že jsem tuto pani poznal, věřím, že Vy budete také.

Jak jste žila před válkou?
Začnu od mého mládí, které nebylo moc pěkné, jen do 7 let jsem byla spokojená. Ve 2 letech si mě vzali adoptivní rodiče Michalcovi, kteří neměli své děti. Do 6,5 let jsem u nich spokojeně žila, za války však, pravděpodobně podle starousedlíků na udání, někdo řekl, že jsem židovka, nebo že pocházím ze židovské rodiny. Adoptivní rodiče dostali povolání, aby mě odvezli do Prahy na Hagibor. 24. června 1943 jsme se rozloučili s adoptivní maminkou a tatínek mě odvezl na ten Hagibor, kde jsem byla možná týden, možná 14 dní a z toho místa jsme transportem jeli rovnou do Terezína. Byl to hrozný šok, v té době jsem ani nevěděla, že jsem adoptovaná. To jsem zjistila, až když moji vlastní maminku zatkli v roce 1944 a poslali také do Terezína. Vyhledala si mě na pokoji 413, kde jsem byla ubytovaná, jenže já jsem k ní nechtěla jít, pořád jsem říkala, že to není moje maminka! Nakonec jsme v Terezíně žili spolu až do konce války.

Vy jste byla matce odebraná ve dvou letech?
Já jsem do 2 let byla u Poličky, jmenovalo se to Javorníky, odtud si mě vzali adoptivní rodiče. Byli to dobří rodiče. Když vlastní maminku 16. února 1944 na náměstí sebrali, byla v 9 měsíci těhotenství. Byl s ní ještě bratr, ale toho si vzali cizí lidé.  Moje sestra se v Terezíně za 14 dní narodila, to bylo 28. února 1944. Já už měla ceduličku do plynu, ale protože se narodila sestra, cedulička mi byla sebrána a já se dožila konce války v pavlačovém baráku s matkou a sestrou.  Žili jsme v jedné místnosti až do 15. května 1945, z Terezína jsme jeli k paní doktorce  Langnové, kde jsme přespaly a vrátily jsme se do Vysokého Mýta. Já jsem se po pár dnech vrátila k adoptivním rodičům.

A s vlastní maminkou jste poté byla ve styku?
Maminka se podruhé vdala, když se vrátila z Terezína.  Můj první tatínek, vlastně máme stejného otce s bratrem, to byl důstojník v Maďarské armádě, nějaké cizí národnosti, a když začala válka tak šel ke své armádě, takže jsme ho ani s bratrem nepoznali. Ještě jsme měli nevlastní sestru, která byla postižená a ve 30 letech zemřela. Když se maminka podruhé vdala, chtěla si mě od adoptivních rodičů vzít. Slyšela jsem důvod, že už je mi  15 let a mohu tedy chodit do práce, a tím přinést penízky. Já ovšemže nechtěla, řešilo se to až v tehdejším senátu.  Už jsem byla dost velká, tak jsem si tam mohla říct, s kým chci žít. Samozřejmě jsem chtěla zůstat u adoptivních rodičů. Do 15 let jsem se jmenovala po mamince a pak už jsem byla Michalcová.

A se sestřičkou se normálně stýkáte?
Ano.

Abychom se vrátili ještě o kousek zpátky, jak jste vnímala Mnichovskou dohodu a začátek války?
To mi nic neříkalo, to jsem byla ještě malá. Nezměnilo se skoro nic, protože jsem žila na vesnici a moji adoptivní rodiče byli katolíci, neměli žádné školy a nezajímali se o to, takže ani já.

Norimberské zákony se vás taky nedotkly.
Ne.

Tím pro vás musel být velký šok, když jste musela do Terezína!
No to nebyl šok jen pro mě, já jsem jen brečela, že tam nechci, ještě horší to bylo pro rodiče.

Kdy jste začala chodit do školy?
Až v 10, když jsem se vrátila.

Takže jste byla víceméně ve školkovém věku, když Vás odvedli?
V červnu jsem šla do Terezína a v říjnu mě bylo 7. let.

Zjistili jste, kdo vás udal?
Ne, ale bylo podezření na bývalého starostu.

Mohla byste něco povědět o životě v Terezíně?
Byla jsme dítě, bydlela jsme v kasárnách. To byly 4 palandy na sobě. Přes den ráno jsme vstávali, pak nám dali něco k jídlu, trochu černého kafe. K obědu nějaká polívka řepná. No a pak tak různě, já si pamatuju, že tam bylo hřiště, ani jsem nechodila s nějakou partou. Je pravda, že tam byla škola, učili nás hebrejsky a počítání, něco jsme psali, já jsem vlastně neuměla nic, když jsem nechodila do školy. Dělali jsme tam vystřihovánky, takové hraní. Je pravda, že časem když svolávali terezínskou iniciativu,  tak jsem se setkala se svoji opatrovnicí, tehdy měla 17 let. Ta nám vyprávěla, jak jsme třeba dostali do ešusu brambory, něco jako máslo. Ony to schraňovaly a pak to opékaly.  Ještě jsem se s ní viděla  v lázních v Bohdančicích, za rok bohužel zemřela.

Jaké hry jste hráli?
Vystřihovánky a takhle, začal se dělat Brundibár, kde jsem ze začátku se svou spolubydlící byla. Bylo nás však bohužel hodně, vybráni byli ty starší, tím jsme se do toho souboru nedostaly. V té době jsem dostala taky spálu, spála je nakažlivá, to je jasné. Nepamatuju si, že bychom brali ani nějaké léky. Koukali jsme zamřížovanými okny z nemocnice ven.

Jak dlouho jste byla v nemocnici?
Možná i dva měsíce.

Jaké písničky jste zpívali?
To vám nepovím, to si nepamatuju. Jen ty z toho Brundibára.

Čeho jste se nejvíc báli?
Byli jsme sami bez rodičů, moje adoptivní matka ani otec za mnou nemohli.

Mohli vám rodiče posít balíčky?
Já si nepamatuju na žádné balíčky, jen když jsem byla v tom Hagiboru, to jsem dostala přeškvařený máslo a ještě nějaké věci, možná nějaké šaty. Pak už asi ne, možná jestli mi něco posílali, tak to si to nepamatuji.

Co se nosilo v té době?
To bylo různé, v těch kasárnách byla železná tyčka a na ní ramínka s oblečením, tam bylo vše, co si vzaly děti do Terezína. Takže ráno každý, co si oblékl, to měl. Prostě se to dědilo z generace na generaci. Že by měl každý svojí skříňku, to ne. Hvězdy se museli taky nosit i v Terezíně. Já je vlastně nosila a poznala jen v Terezíně.

Jak jste prožívala v Terezíně konec války?
Osvobodili Terezín sověti, možná nějak z kraje května, možná koncem dubna, ale ještě se odtud nemohlo, my jsme se vraceli až uprostřed května. Byla totiž vyhlášená karanténa kvůli tyfu. Vraceli jsme se na malém nákladním autě, maminka byla se sestrou v kabině, já jsem seděla v autě na vrchu korby.

Jak jste to vnímali tu karanténu tyfu?
Dospělí to chápali, ale my děti ne. Nechali nás na stejném místě, když se sestra narodila, tak mě maminka vyhledala, pak už jsem nebyla v  ubytovně a žila jsem v  jedné místnosti. Vlastně vděčím své sestře za to, že žiju.

Brala jste období Terezína jako špatné období?
Já jsem to nevnímala. Ty starší děti měly větší strach, věděly, o co jde. Když si to vezmu zpátky, tak co mrtvol prošlo mýma rukama. Nás děti využívaly totiž na to, že popel spálených lidí se dával do papírových krabic. Krabice šly do vagónů, kde to zase starší lidi vykládali do řeky Ohře. Takže my děti jsme stály jako špalírem, jak když zedníci podávají cihly na zeď.  Já si vzpomínám, že jsem chodila až za Terezín, kam jsme mohli, že tam bylo slídové pole, tam jsme chodili a taky na nějaké hřiště. Po válce jsem se s dětmi z Terezína nestýkala, jak jsem se vrátila po válce k adoptivním rodičům, tak jsem Terezín brala, jako něco vytrženého ze života. Tam nikdo v Terezíně nebyl.  Až když začala Terezínská iniciativa si mě vyhledali a já se začala stýkat s lidmi, kteří prodělali podobný osud. Nás vlastně letos bylo asi 7, který žijeme.

A jak jste vlastně dále žila?
Za svobodna jsem se jmenovala Rozenkranzová, pak Michalcová a teď jsem Demelová. Do chaloupky v Noříně, kam jsem přišla ve dvou letech a vrátila se tam i z Terezína, jsem dále žila. Tam jsem chodila do školy do Zasle. V Chocni jsem se vyučila soustružnicí, a pak jsem šla do továrny do Orličanu, kde se dělala letadla. Ve dvaceti jsem se vdala a pořád jsme žili v té vesnici dál, narodil se nám synek, a když mu bylo 5 let, teprve pak jsme se stěhovali do Pardubic. Jsem neustále šťastně vdaná a velice ráda se starám o vnoučata.

Děkuji za rozhovor
Rozhovor vedl Aleš Krčil